Proč pořádám tuto skupinu... aneb příběh začíná:-)

Když Monička (naše první dcera, nar. v roce 2006) nastupovala do 1. třídy Speciální školy v Poděbradech, hodně jsem se na to těšila. Po letech strávených na rodičovské dovolené a zároveň po letech domácího učení jsem velice vítala, že její rozvoj a složité zdlouhavé vzdělávání předám konečně odborníkům. Těšila jsem se na více času pro sebe a také na to, že budu moci zase pracovat. Janička, její mladší sestra, nastupovala v ten stejný rok do školky a tak to pěkně vycházelo...

Navíc jsem předpokládala, že škola bude místo, kde se setkám s lidmi, kteří řeší podobné problémy a záležitosti jako my. Myslím všechny ty složitosti, které nás provázely od doby, kdy se začalo ukazovat, že Monička se nevyvíjí stejně jako ostatní děti. Tehdy jí byl necelý jeden rok. Přesto, že se nám narodila jako zdravé miminko. Nikdo nečekal, že nastanou potíže a nikdo netušil, kam povedou. Její dosavadní dětství mám proto spojené se spoustou trápení, nejistoty, nenaplněných očekávání a všemožných zklamání. Různá vyšetření, nejasné výsledky, nálož toho, co všechno musíme doma dělat, aby se správně vyvíjela. Rozporuplná doporučení, frustrace, námaha, výčitky, dřina, nepochopení ze strany okolí, osamění, další výčitky a zase dřina. Její škola pro mne přirozeně představovala místo, kde budou i jiní rodiče v podobné situaci, kteří chápou. Kteří vědí, jaké to je, když se věci nedaří tak, jak jsme očekávali. Lidé, kteří rozumí... hodně mi v té době chybělo pochopení, podpora, zázemí, kde bych mohla mluvit s někým, kdo "to zná":-). Jako frekventantka výcviku pro pomáhající profese jsem si myslela, že při škole bude fungovat podpůrná skupina pro rodiče nebo jiná podobná služba. Chvíli jsem pátrala a později jsem se rozhodla, že uplatním své vzdělání a založím skupinu sama...

Tak vznikla ve šk. roce 2014/15 malá experimentální skupinka šesti maminek z "naší třídy", která funguje dodnes. Náš program jsem pojala jako vzájemnou pomoc jeden druhému a utvářel se především podle našich potřeb. Zvládly jsme toho společně už hodně. První rok jsme se scházely každých 14 dní. Další roky pak jednou měsíčně. Sdílely jsme naše příběhy, naše trápení i úspěchy, učební metody, strategie i pomůcky, zkušenosti, zážitky, zkrátka všechno, co jsme vnímaly, že je pro nás užitečné. Organizovaly jsme cvičení pro naše děti. Pořádaly jsme společné návštěvy během letních prázdnin. Některé jsme se společně dál vzdělávaly na kurzech atd. atd. Dnes je naší hlavní náplní právě sdílení, vzájemné provázení a podpora. Naše společnost je místo, kam si chodíme odpočinout, kde máme bezpečí i tak potřebnou důvěru. Můžeme společně hovořit o věcech, které bychom jinde probíraly jen stěží. Je to zázemí, které máme k dispozici a za to jsem velice, velice ráda.

A právě proto jsem se rozhodla, že koncept "podpůrné skupiny" budu dál rozvíjet v rámci své profese a příležitost pro společné sdílení vytvořím i pro další rodiče, kteří by ji rádi využili. Pokud jste to právě Vy, neváhejte zeptat se na cokoli, co potřebujete vědět. Zavolejte, napište. Budu se na Vás těšit...

Lenka:-)

Co říkají maminky o probíhající skupině:

Svépomocnou skupinu, kterou vede Lenka, jsem začala navštěvovat hned z několika důvodů. Na začátku byla zvědavost, protože jsem se s ničím podobným ve svém životě nesetkala. Ale hlavně pocit samoty ... nebyla jsem zvyklá mluvit o svých nejniternějších pocitech a problémech, protože jsem většinou narazila na neporozumění, nepochopení nebo nezájem. A tak zůstávaly v mé hlavě, kde jsem se je snažila zpracovat sama - a byl to velký boj! Skupina pro mě znamená moc, hodně moc, je to "místo", kde se cítím dobře, kde se nemusím stydět za své pocity, kde najdu pochopení a porozumění, radu i pomoc. Je to místo, kde nejsem se svými problémy sama, kde je můžu sdílet a to je obrovská úleva a osvobození : )

Jana, maminka Míši

 

Leni, moc děkuji za možnost navštěvovat naši skupinku, která mi pomohla překonat nejeden problém. Jsem opravdu ráda, že na to nejsem sama. Skupinu s Tebou mohu ostatním jen doporučit!

Martina, maminka Táničky